The big zip
Brzo ráno jsme vyrazili na Big Zip, což je velmi populární program spočívající v tom, že po tom, co si vystojíte nesmyslně dlouhou frontu, ve vtipném postroji a trochu bolestivé pozici projíždíte nad areálem jamboree na poměrně dlouhé zipline a vlastně jste za chvilku v cíli. I tak to ale milujete a chcete na to znova a znova, protože přes tohle všechno to stojí za to a hodnotíte to jako jeden z nejlepších pocitů, co se vám stal.
Abyste se ale dostali na tuto aktivitu, musíte i s batohem vážit minimálně zhruba 70 kg (přepočty z liber na kilogramy jsou trochu vtipná věc), jinak vás to s největší pravděpodobností nedoveze až k cíli, protože nenaberete dostatečnou rychlost. Nabrat takhle rychle potřebných x kg, co většina holek a některých kluků potřebuje k úspěšnému dostání se do druhé fronty, už se vším vybavením přímo k zipline, není úplně jednoduché. Takže následuje vrcholně nenápadný a trochu zdlouhavý proces plnění všech lahví kolem vodou a cpaní si kamenů do batohu, aby ta ručička na váze vylezla až k potřebnému číslu. Řekla bych, že je to jediná chvíle v životě, kdy každá holka opravdu touží po tom, aby dosáhla větší hmotnosti.
Ta chvilka, kdy pocitově letíte vzduchem, za to rozhodně stojí, no vlastně si podobně užijete i to, že ten batoh můžete konečně sundat a vysypat z něj tu hromadu kamenů.
Pro mě ale opravdová legrácka nastala až po “přistání”, protože jsem nahoře dala jistému Američanovi, o kterém jsem věděla pouze to, že je z Bostonu, svůj telefon, abych si ho nerozbila, jeho batoh vypadal mnohem bezpečněji než můj plný kamení, půjčený od jiného Američana, co mi až nepochopitelně laskavě a obětavě pomáhal narvat všechny ty kameny do batohu. Obecně jsou tady na sebe všichni laskaví a milí a vždycky mě to znova překvapí.Každopádně Američan č. 1 prostě zmizel a nečekal na mě ve výstupní stanici a s ním byl někde pryč i můj telefon. Byla jsem z toho poměrně značně rozladěná a vyděšená, ale naštěstí mi pomohl nějaký člen servis týmu zipline a detekoval lokaci mého telefonu. Naprosto nepochopitelně byl ve ztrátách a nálezech a zdálo se mi to dost zvláštní. Ale nakonec, mám svůj telefon a supr čupr zážitek s trochou adrenalinu, jsem šťastná.
Abyste se ale dostali na tuto aktivitu, musíte i s batohem vážit minimálně zhruba 70 kg (přepočty z liber na kilogramy jsou trochu vtipná věc), jinak vás to s největší pravděpodobností nedoveze až k cíli, protože nenaberete dostatečnou rychlost. Nabrat takhle rychle potřebných x kg, co většina holek a některých kluků potřebuje k úspěšnému dostání se do druhé fronty, už se vším vybavením přímo k zipline, není úplně jednoduché. Takže následuje vrcholně nenápadný a trochu zdlouhavý proces plnění všech lahví kolem vodou a cpaní si kamenů do batohu, aby ta ručička na váze vylezla až k potřebnému číslu. Řekla bych, že je to jediná chvíle v životě, kdy každá holka opravdu touží po tom, aby dosáhla větší hmotnosti.
Ta chvilka, kdy pocitově letíte vzduchem, za to rozhodně stojí, no vlastně si podobně užijete i to, že ten batoh můžete konečně sundat a vysypat z něj tu hromadu kamenů.
Pro mě ale opravdová legrácka nastala až po “přistání”, protože jsem nahoře dala jistému Američanovi, o kterém jsem věděla pouze to, že je z Bostonu, svůj telefon, abych si ho nerozbila, jeho batoh vypadal mnohem bezpečněji než můj plný kamení, půjčený od jiného Američana, co mi až nepochopitelně laskavě a obětavě pomáhal narvat všechny ty kameny do batohu. Obecně jsou tady na sebe všichni laskaví a milí a vždycky mě to znova překvapí.Každopádně Američan č. 1 prostě zmizel a nečekal na mě ve výstupní stanici a s ním byl někde pryč i můj telefon. Byla jsem z toho poměrně značně rozladěná a vyděšená, ale naštěstí mi pomohl nějaký člen servis týmu zipline a detekoval lokaci mého telefonu. Naprosto nepochopitelně byl ve ztrátách a nálezech a zdálo se mi to dost zvláštní. Ale nakonec, mám svůj telefon a supr čupr zážitek s trochou adrenalinu, jsem šťastná.
Print This Post
