Během několikakilometrového výšlapu na Mountain Jack v úmorném vedru jsme konzultovali společný výborný nápad-zaběhnout si Spartan Race, když už je tam k dispozici. Co si budeme povídat, bylo to hlavně proto, abychom se potom mohli vytahovat s kovovou známkou, že jsme to dali.

Je třeba si říct, že se nejednalo o nějakou sáhodlouhou trasu. Byly na výběr dva okruhy, kratší měl jednu míli, delší dvě, což je v přepočtu na kilometry něco přes jeden kilometr v kratším případě, něco okolo 3,5 km v delším. Povzbuzováni neustále myšlenkou ‘Nejsme másla!’, kterou jsem motivačně zařazovala, kdykoli bylo potřeba udržet morálku a dodat energii, jsme zvolili delší okruh, tudíž i více překážek.

A tak si naše parta hic o pěti křehkých květinkách vyrazila dokázat, že na to mají. Už zezačátku jsme se rozhodly, že přece nejsme blázni, abychom to běžely, chcem se taky dostat přes nějakou tu překážku že jo. Kdybychom neběžely v teamu, většinu překážek spočívajících v přelezení dřevěné bariery, která bohužel sahala do výšky poměrně značně nad naše hlavy, by ani jedna z nás nepřekonala.
Další výhodou toho, že jsme běžely spolu bylo, že jsme všechny byly podobně marné, takže nikdo na nikoho nemusel čekat, prostě jsme se zoufale ploužily k cíli podobnou rychlostí a uklidňovaly se tím, že ty druhé to přece taky nezvládají.

Po pár perných chvílích, kdy jsme měly pocit, že nám vyskočily plíce z těla, jak jsme se marně, ale o to houževnatěji snažily přimět to, co mají být bicepsy, k fungování, abychom překonaly nějakou překážku. Protože každých dalších 15 angličáků za nepřekonanou překážku se nám dělalo hůř a hůř.

K tomu kolem Vás stále probíhají takovíti ambiciozní běžci. Když Vás předběhne vyrýsovaná hora svalů, která vypadá, že nedělá nic jiného, zastak Vás to nezamrzí. Ale když kolem Vás lehce a ladně proběhne někdo, kdo je o jednu až dvě váhové kategorie výš, což má mluvit v prospěch Vaší fyzičky, a ještě Vás povzbuzuje slovy ‘to dáme holky, girl poweeeeeeeer!’, naštve Vás to. Hodně. A přijdete si ještě marněji. To je přesně chvíle na to, si říct, že nejste másla a motivovaně se ploužit k cíli dál.

Tento příběh má dokonce i happy end. Nikdo neví, jak se to stalo, ale legenda praví, že jsme nakonec doběhly do cíle, euforií zasaženy, že jsme uspokojily svá ega, jsme popadly kovové známky dokazující náš úspéch. V tu chvíli jsme si přišly, jako bychom držely zlatou olympijskou medaili. Samozřejmě jsme pak zbytek dne pyšně chodili s tímto cechem pověšeným na krku a úsměvem, který říkal, že to pro nás bylo úplně jednoduché.


Takže až nás potkáte překypující sebevědomím, jak jsme zvládli Spartan Race, nevěřte nám ani slovo o tom, jak to bylo v klídku.

Print This Post Print This Post