V nepřeberném množství aktivit na výběr nám učarovalo rybaření. Mimochodem, praktikuje se tady tzv. “buddy system”, což v praxi znamená, že bychom pořád měli chodit aspoň s jedním kamarádem, abychom se nikde sami neztratili, něco se nám nestalo a nikdo tom nevěděl a asi i proto, abychom si nepřišli osamělí. I když vlastně nikdo nepozná, když nechodíte s Vaším ´buddym´, ale jenom se bavíte tak různě s náhodnými kolemjdoucími a asi to ani nikoho nezajímá.
Zpět k rybaření s mými spoluchodícími. Celému procesu zaučování předcházela nucená procházka pro vodu, protože na tu zhruba čtvrthodinu, co jsme měli strávit šašením na tomto stanovišti, podle organizátorů každý potřeboval minimálně litr pití. Posléze jsme ještě všichni vyfasovali ochranné brýle, což byly naprosto ohavné sluneční brýle na modré vytahané gumičce. Podle mě člověka chránily hlavně od jakéhokoli kontaktu s kýmkoli, pokud jste mu tedy nechtěli způsobit infarkt tragičností a komičností Vašeho vzezření. Instruktoři této aktivity vypadali jako zkušení rybáři, takže i já jsem v skrytu duše doufala, že dokonce i takového antitalenta, co to nikdy v životě nedržel v ruce, by to mohli naučit.
Ta pravá sranda přišla, když jsme se přesunuli ke břehu a šlo se na věc. Nahození udice jsem si vždycky představovala jako jednoduchou a triviální věc, prostě to nějak do té vody hodíš. Chyba lávky. Do vody jsem se netrefila ani jednou. Dokonce i nepomohla ani jejich říkanka “Hello!” při máchnutí prutem s vlascem dozadu, “It’s for you!”, když se snažíte ten vlasec dostat bezbolestně kamkoli před sebe. Jak tahle říkanka navazuje, mělo by Vám to pomoct určit správnou rychlost křepčení s prutem dopředu a dozadu. Noo, asi jsem to říkala nějak špatně rychle a v tom přesně tkvěl můj problém, ne v neschopnosti prostě správně nahodit. Určitě…
Ovšem lovkyně jsem byla úspěšná, nejdřív jsem chytila trávu před sebou, což byl můj asi největší úspěch, protože byla přede mnou, aspoň správný směr. Potom jsem chytla svého kamaráda, co si tak poklidně rybařil vedle mě, a trochu jsem ho překvapila, přecejen běžně nahazujete před sebe, ne vedle sebe. Můj třetí podivuhodný úlovek jsem byla já sama a asi se neptejte, jak jsem to zvládla. No a nakonec jsem chytla ještě toho erudovaného rybáře, co se mě to marně snažil naučit. Jeho počáteční povzbuzující tvrzení, že holkám to jde na poprvé vždycky líp, jsem potvrdila jakožto výjimka. Co mě ale potěšilo bylo, že se netvářil nijak zpruzeně nebo mi nevyčítal, že jsem neschopná, ale byl celou dobu velmi milý a snažil se mi pomoct, povzbudit mě a na konci mi říkal, ať přijdu klidně znovu, že už mi to půjde líp.
Ale je třeba si říci, že už od pohledu bylo toto jezero plné ryb, má kamarádka dokonce ulovila pěkného sumce, hned při prvním pokusu o rybolov, takže vlastně víceméně opravdu stačilo se s nahazováním trefit do vody.
Pevně věřím tomu, že jsem ty rybáře alespoň pobavila a zlepšila jim den, což když to člověk vezme kolem a kolem, je vlastně lepší, než kdybych vylovila nějakou malou čudlu, ne?
Anna Kvíčalová, Global ambasadorka za Českou republiku
Print This Post Print This Post